Zpět k RSS: migrace ze sociálních sítí

Proč by někdo v roce 2019 opouštěl „socky“ a vracel se k RSS? Chronologické pořadí příspěvků a absence stupidních algoritmů umělé inteligence jsou jen některé z důvodů.


Zkrátka a dobře, z mobilu jsem smazal Twitter, Instagram i YouTube a pořád žiju. Díky RSS totiž nemusím kontrolovat každou timelinu zvlášť, ta v Inoreaderu zvládne všechny spojit do jedné.

Screenshot rozhraní Inoreaderu.

Zároveň můžu všechno přefiltrovat (i přes RegEx!) a v kombinaci se statistikami získat přehled nad tím, co doopravdy čtu a co můžu ze zdrojů rovnou vyhodit. Mnohem snáz se tak předchází informačnímu zahlcení. Klidně se můžu úplně odstřihnout od internetu a vše důležité mi čtečka podrží, dokud to sám neoznačím za přečtené nebo dále nepotřebné.

Už jen třešinkou je fakt, že se nevážu na konkrétní platformu (dříve Twitter) a její možnosti. Nevzdávám se tak kontroly nad tím, co, kdy a také jak vidím. Už i Twitter totiž naskočil na Facebookem vyvolanou vlnu machinace s timelinou a snaží se primárně cpát „nejlepší tweety“.

I když jsem zmínil konkrétně Inoreader, pořád se jedná pouze o vrstvu nad RSS. Šikovnou, ale jen vrstvu. Kdyby jednoho dne napálili cenu nebo zavedli nové (ne)funkční změny, můžu prostě vzít seznam odběrů a jít jinam. Třeba Feedbin se zdá jako dostačující alternativa. Zatímco pro aplikace nad Twitterem je omezující hlavně API, pro RSS jsou možnosti daleko širší.

O jednoduchosti dalšího ohýbání – třeba automatizaci s Things, ke které jsem došel po pár měsících – ani nemluvě.