Aneb jak se nechat uvrtat do čundru ve dvou, nakonec letět sám a málem umřít hlady na ledovci. Ale hlad stranou. Norsko je krásná země, i když devět dní v něm bylo pro peněženku tak akorát a pro mě málo.
Oslo se dá docela pohodlně poznat pěšo a s trochou trpělivosti se za normální cenu najde i ubytování v centru. Kvůli běhání po městě jsem sem ale neletěl.
Aker Brygge
Telthusbakken
Brenneriveien
Hlavním cílem bylo s krosnou prošlápnout národní park Hardangervidda a šáhnout si na ledovec. Po čtyřech hodinách v pohodlí vlaku jsem teda ve Finse vyskočil do lijáku, koupil papírmapu a vyrazil.
Nechcalo moc, ale dost vytrvale na to, abych byl po pár kilometrech od pasu dolu durch. Uprostřed ledový pláně jsem rezignoval na další postup a začal hledat místo na spaní. Po hodině jsem se doškrábal na kopeček s šutrem tvořícím závětří, vztyčil stan, zachumlal a těšil na teplej guláš. Adventure Menu má totiž skvělou věc, kdy stačí hodit ohřevnou kapsli do vody a počkat. To bych jí ale nesměl nechat doma.
Inu může bejt sebehůř, ale pak mlha odkryje výhled do údolí s duhou a je zase dobře. Stejně sluníčkově pak vypadal i zbytek čundru.
Hardangervidda