Je to ten nejjednodušší a nejgeniálnější tréninkový plán na světě. Bez čísel, definic a odborných termínů. Jenom tři souvětí: „Když se cítíte dobře, běhejte rychle. Když se cítíte hůř, běhejte pomalu. A když cítíte bolest nebo naprosté vyčerpání, neběhejte raději vůbec.
Jeden z nich se, myslím, povedl americké olympijské medailistce Deaně Kastorové. „Maraton není dlouhý 42 kilometrů, ale jenom osm občerstvovacích stanic.“ Je v něm ukryta naděje, byť falešná, že maraton je spíše příjemným rautem než vysilující dřinou.
Kdo jednou protne cílovou čáru, je maratonec. Navždycky.
Tam stejně jako v životě na sobě musíte nejdřív v tréninku dlouho pracovat a pak máte jenom krátkou chvíli, abyste ukázali, co ve vás je.
Experiment studentů z Arizona State University skončil výsledkem, že sportovci podávají před publikem lepší výkony než bez publika a taktéž jsou rychlejší při závodech než v situacích, kdy o nic nejde.
Naopak stále častěji znějí hlasy ortopedů a podologů, že štamgasty v čekárnách jejich ordinací se stávají praktici bosoběhu a minimalismu. Nestěžují si na bolesti kolen a kyčlí, jak si běžci obvykle stěžovali před deseti patnácti roky, nýbrž je trápí lýtka, achillovky a kůstky v chodidlech.
Ještě za časů Emila Zátopka platilo, že pokud jedí s mírou, mohou jíst cokoli. „Já nemám v životosprávě rád to, čemu se říká přísný režim. Vedle svých úkolů v zaměstnání, v treningu a v závodění se nechci zatěžovat ještě různými úkoly druhořadými. Proto se snažím žít velmi prostě a svobodně. Když mám hlad, najím se, když mám žízeň, napiji se,“ napsal před víc než půl stoletím v knížce Můj trening a závodění.
Právě kvůli té stále vzácnější osobní svobodě běhám sám. Nemusím se s nikým domlouvat, podřizovat se jeho diáři ani kondici. Jdu běhat, kdy chci, kam chci a jak rychle chci.
Autor: Luboš Brabec