Koukáš do Notesu! Jde o hrubší poznámky, které možná časem učešu do podoby článků. Pointou je hlavně otevřené zkoumání témat, takže případné připomínky na krejci@ales.net jsou vítány. 🙌
Odložim si v návaznosti na automotokemping:
Žiju v dodávce. Tohle dlouhodobý vlákno bude o tom, co je na tomhle životě špatný, otravný, depresivní. Přijde mi, že lidi si vanlife idealizujou. Zkusím to tady trochu vyvážit.
Znáte ty dny, který celý proprokrastinujete? Máte pracovat, ale nejde to. Jenže přijmout to, zavřít kompa a jít se projít je těžší, než doomscrollovat a nalhávat si, že teď už fakt začnu. Najednou je 9 večer a doslova jsem vyhodil den života.
Tohle se ďeje i doma, ale tam se s tim jakžtakž smířim. Jsem debil, ale tak jeden válendovej den.. a co jako? Když mám ale doslova na prahu ty úžasný hory, krásný město, slunečnou pláž, nenávidim se třikrát tolik. A ta depka, se kterou jdu spát, je mnohem horší.
Život v auťe taky (pokud cestujete. evropou.) nevyhnutelně znamená zvýšený pobyt v blízkosti silniční infrastruktury a vůbec made-for-cars prostředí. A to jsou z většiny fakt hrozný místa.
Benzínky, reklamy, asfalt, carcigonenní smrad, lidi pospíchající, přednasraný, hluk, zkrocená, vytěžená krajina, nula kultury, nelidský měřítka
Pořád je toho v úhrnu asi míň, než při bezautovym živote v Praze. Dost pomáha fungovat v režimu týden tady, pak přesun 200km, pak zas týden tam a mezitím jen kolo nebo pěšmo. To pak najezdíme míň než průměrnej Pražskej chalupář.
Vanlife je sice o cestování a objevování světa, ale je to hrozně povrchní. Nikdy nezůstanete tak dlouho, abyste přestali být turistama. Nikdy se nezapojíte do místní komunity. Krom pár drobných za jídlo, kemp a benzín nikdy nic nepřinesete. Vždycky si budete z těch míst jen brát.