Barcelona a Madrid (skoro) vlakem, květen ’23

Po Bruselu a Amstru vedla další část vlakový pouti s Interrailem do země tapas, mulletů a překvapivě moderní železnice, která je ovšem offline.

Ono je to sem s cestou vlakem obecně složitější. I s šibeničně krátkejma přestupama by zabrala přinejlepšim 22 hodin a to jenom pokud bych chytl TGV. Jedno zaškobrtnutí může celou trasu nepříjemně protáhnout a neměl jsem úplně mentální kapacitu na rozplánování trasy i záchranných alternativ.

Porovnání povinných místenek za litrando a letenky za dvojku je pak dost jednoduchý. Takže jsem to vysrabil a do tří hodin byl v cíli.

Barcelona (2,5 h letadlem za 2 000 Kč)

Z letiště se už dá do města zase pohodlně dostat vlakem. Jen se ukázalo, že QR Interrailu turnikety nenačtou, takže je potřeba uhnat obsluhu nebo přeskočit. Zároveň vlak jezdil sice každou půlhoďku, ale Interrail ten den viděl jen tři. Naštěstí stačí dohledat bokem na IDOSu a zadat ručně. Hned zkraje náznak toho, jak to tu bude nefungovat.

Madrid (2,5h cesta + 250 Kč za místenky)

Ani ve Španělsku ovšem vlaková lítačka nezahálela, maj tu totiž pochvalovanou síť rychlíků. Jde ale o první zemi, kde bylo místenku povinný dokoupit.

Každá země má svoje specifika, ale že to ve Španělsku nejde online a dokonce ani na všech zastávkách je i na mě trochu moc. Je třeba najít jednu z dálkových, protože Španělé „nemají jednotný systém“. V Barceloně jsou takový celkem dvě.

Po týhle bojovce už všechno funguje hladce. I přesto nebo možná právě proto, že maj k železnici trochu letištní přístup. Na perón bych nedošel bez lístku a přerentgenování zavazadel, zároveň ale díky koridorům nejde nasednout na špatnej vlak.

Poučení pro příště

• Logistika: Povinnost místenek tu šlape po hlavní výhodě Interrailu. Už prostě nejde naskočit na jakejkoliv vlak nebo další, pokud ujede. Rozplánovat si to chce dopředu a neváhat s rezervacema.
• Interrail: Turnikety nenačtou QR, takže bylo třeba přes obsluhu. Plus je lepší hledat spoje bokem na IDOSu, vidí jich víc.